Softbalistka Kolkusová: Rodiče nemohou nahradit organizované tréninky


20. 05. 2021

Přibližná doba čtení: 6 minut

Obrázek k článku

Přibližná doba čtení: 6 minut

K softbalu se dostala jako studentka sportovního gymnázia v Šumperku. Nejprve ho hrála s molitanovými míčky, které odpalovala brankářskou hokejkou. Pálkovací sport jí však učaroval natolik, že ho dodnes hraje a trénuje. Zároveň pracuje jako učitelka na základní škole v Kunraticích. „Bohužel kvůli pandemii a distanční výuce se u dětí projevil problém s pozorností. Neustále utíkají k mobilům,“ říká.

  • Na základní škole pomáháte dětem, které jsou trochu pozadu a online výuka jim za celou dobu neseděla. O kolik dětí se takto staráte?

    Situace se již změnila, protože konečně ve školství došlo na rozvolnění a děti zase postupně chodí do školy, i když jen na rotační výuku. Naše škola využila možnosti vytvořit individuální studijní skupiny dětí, které se mohou účastnit distanční výuky ve škole za podpory vyučujících. Povolený počet na skupinu byl šest. Tyto děti vytipoval třídní učitel, jelikož z různých důvodů v distanční výuce zaostávaly. Rodičům byla nabídnuta podpora ze strany školy a ti ji buď využili, nebo naopak. Já jsem měla na starosti děti ze sedmých tříd. S nástupem dětí do školy tyto skupiny již nefungují.

  • Co je jejich největším problémem – špatná soustředěnost?

    Přesně. Jde o specifické problémy učení a chování. Jednou z nich je udržení pozornosti. Mým úkolem bylo dohlížet na ně, aby pracovaly dle pokynů vyučujícího a neutíkala jim pozornost k PC hrám, mobilu, googlu, youtoubu, sociálním sítím nebo jiným činnostem. V případě, že si nevěděly s něčím rady, tak jsem jim nabídla pomoc.

  • Jaké jsou další negativní dopady pandemie na rozvoj dětí? V čem přesně jsou největší problémy?

    Určitě se musí tento dlouhý výpadek pohybu někde projevit. A nejde jen o pravidelné sportování v klubech, kroužcích a jiných institucích. Už jen ta každodenní povinnost vstát, obléknout se a někam vyrazit je tělu prospěšná. Když chybí, je to špatně. Člověk otupí, zleniví. Někomu se ta pohodlnost dokonce začne líbit. Vidím to i na svých dětech, které kdybych nenutila a nevedla k nějaké každodenní aktivitě venku, tak by byly pořád jen doma. Ne všichni rodiče to však takhle mají. Mnohdy z pracovních či jiných důvodů nemohli a nemohou dětem nahradit roli organizovaného sportování.

  • A co tedy hrozí?

    Myslím si, že přibude dětí s nadváhou a obezitou i poruchou zraku kvůli každodennímu několikahodinovému sledování monitoru PC. Spousta dětí přestane sportovat. Je jen na rodičích a na nás dospělých, abychom to nepřipustili a snažili se děti opět pro sport a nepočítačové aktivity nadchnout.

  • Jaký je váš odhad ohledně úbytku dětí ve sportu?

    To bude otázka pro statistiky, aby zjistili úbytek dětí v jednotlivých sportech, klubech, svazech… Osobně si myslím, že tak strašné to nebude u dětí do 14 let, kdy to máme jako rodiče ještě pevně v rukou. Největší úbytek bude ovšem v kategorii 15 až 18 let, kde je statisticky dokázáno, že končí se sportem 7 z 10 i za normálních okolností, natož v době poznamenané covidem.

  • Rostla před covidem členská základna dětí v softbale?

    Vzhledem k tomu, že už se nějakou dobu nepohybuji na poli těch nejmenších, tak přesný nárůst, eventuálně pokles neznám. Co však vnímám, je fakt, že roste počet mládežnických soutěží v různých věkových kategoriích již od těch nejmenších (5 a 6 let), což v dobách minulých nebylo. Z toho tedy soudím, že členská základna dětí roste. Otázkou je, co s tím nyní udělá covidová situace.

  • V čem může softbal dětem nejvíce pomoci?

    Troufnu si říci, že softbal rozvíjí všestrannost – běh, házení, obratnost, správný odhad, cit na balón, předvídavost, intuici, umění rychle se rozhodnout. Je hodně o komunikaci, o důvěře hráče v trenéra a naopak. Učí vás zodpovědnosti za tým, pokoře. Budují se zde přátelské vztahy na celý život stejně jako v jiných kolektivních sportech.

  • Vnímáte softbal jako jeden z nejlepších kolektivních sportů pro dívky a ženy?

    Takhle bych to nevnímala. Je to individuální záležitost. Každý, kdo chce sportovat, se nadchne pro něco jiného a stane se to pro něj nejlepším. Je lepší dát dětem možnost v dětství vyzkoušet více sportů a v určitém věku, ať se samy rozhodnou, který by chtěly dělat opravdově. Mohu uvést příklad mé 17leté dcery, která v určitém věku hrála softball a florbal zároveň. Tyto dva sporty šlo ideálně kombinovat, jelikož soutěžní sezóny se nekryly. V patnácti už se musela rozhodnout, kterému sportu dá přednost, protože rostly tréninkové požadavky a časově by to již nezvládala. Přestože je ze softballové rodiny, rozhodla se pro florbal, protože je pro ni akčnější a hra má spád. Pro ni je florbal ten nejlepší sport. Nejsem úplně zastánce rané specializace v některých kolektivních sportech, kdy děti začnou ve čtyřech pěti letech dělat ten či jiný sport a nepoznají nic jiného.