Ve sportovním centru, kam pravidelně chodím na skupinová cvičení a kruhové tréninky, je také posilovna. To ale není nic pro mě, říkám si v duchu, to radši budu dál chodit na to svoje “holčičí cvičení”. Měla jsem pocit, že bych v sobě nenašla odvahu jít sama makat na stroje. Styděla bych se a hlavně bych si ani nevěděla rady, jak cvičit.
Jenže jak se říká: „Člověk míní a život mění“. Jednou jsem takhle na facebookové stránce sportovního centra zaregistrovala výzvu na dvouměsíční kruhové cvičení, které mělo probíhat dvakrát týdně a zahrnovalo právě i cvičení v posilovně pod vedením trenérky. V tu chvíli jsem si řekla, proč to nezkusit. Sešla se nás skupinka asi šesti holek, trenérka nám připravila stanoviště, vše vysvětlila a my jsme se dle jejich pokynů střídaly u strojů a posilovaly s vlastní vahou. Bylo to fajn, tak jsem se rozhodla pokračovat v osobním tréninku. Jenže pak nás ochromila epidemie covid-19 a já se cvičením v posilovně skončila. Ostatně jako skončilo všechno tou dobou. Pokračovala jsem ve cvičení doma, ale o tom třeba zase v jiném článku.
Mít svaly je při hubnutí důležité
Někdy v září jsem při brouzdání po internetu narazila na článek Jak zhubnout do Vánoc 10 kilo. A že to lze. Odborníci totiž doporučují optimální hubnutí 2-4 kila měsíčně. Je podstatné si ale uvědomit, že při hubnutí je nepochybně důležité zdravé stravování, o tom žádná. Neméně důležité je ale i cvičení, především tedy „výroba“ svalů. Svaly totiž spalují větší množství energie a také zrychlují metabolismus. Takže cvičení v aerobním tempu ano, ale je vhodné ho doplnit silovým tréninkem. Dost žen od toho ale zrazuje vidina toho, že pokud budou zvedat činky, budou mít tělo jako Arnold. Rozhodně se toho nemusí obávat, protože se určitě nenafouknou jako kulturistky, není to ani totiž fyzicky možné. Každopádně hubnutí je proces, při kterém je stěžejní chtít zhubnout tuky a udržet si při tom svaly.
První tréninky v posilovně pod dohledem trenéra
Věnuji se cvičení v aerobním tempu a cvičení s vlastní vahou. To mě baví. Nicméně rozhodla jsem se doplnit to cvičením v posilovně s trenérem. Vzpomněla jsem si, jak mi kamarádka říkala, že nejlepší je cvičit s mužem, protože se před ním jako žena budu chtít překonávat. Ok, na tom by mohlo něco být. Volba tedy padla na od pohledu sympatického a mladého trenéra. Hned při příchodu na hodinu mi nabídl tykání a aby o mně zjistil co nejvíc informací, vyplnila jsem podrobný dotazník, který zmapoval jak mou fyzickou, tak duševní stránku a probrali jsme, co bych od cvičení očekávala. Tortura začala.
Nikdy bych nevěřila, že takové mini cvičení, nebo spíš protahování, které jsem prováděla jen jako rozcvičku pro zahřátí a správné dýchání, dají tak zabrat. Především však myslet na to všechno dohromady. A to byl teprve začátek. Ohmatala jsem si některé stroje a činky. S posilovací osou jsem si při mrtvém tahu před zrcadlem připadala jako Dwayne “The Rock” Johnson (americký svalnatý herec).
Zvedám těžké váhy
Možná tomu neuvěříte, ale nyní každé úterý poctivě zvedám činky, cvičím s vlastní vahou a konečně také vím, jaké to je zničit se na leg pressu. S údivem v očích sleduji, jak mi trenér připravuje na strojích těžká závaží se slovy, abych se prý nepodceňovala, protože zvládnu víc. A tak se poslušně snažím odcvičit všechno. A bolí to. Občas mám pocit, že budu muset ve fitku přespat, protože nejsem schopná dojít na tramvaj, jak se mi klepou nohy.
Při cvičení trenér pravidelně kontroluje, jak dýchám, jestli provádím pohyb správně a jestli mám zatnutou správnou část těla a tak dále. Vypadá to asi tako: „Vydechuj při záběru! Tady se zpevni! Nezvedej bedra! Lokty měj takto! Stahuj lopatky!“ To je jen střípek z pokynů, abych cvičila dobře.
Když na mě vidí, že už vážně nemůžu a ten pohyb mi už ani nejde, nenutí mě cvik dokončovat a zkoušíme alternativu nebo jdu procvičovat jinou část těla. A to je přesně to, co od tréninku s trenérem očekávám. Že mi řekne, co a jak dělat správně, co dělám špatně a když už to tělu nejde a začne trochu švindlovat, je důležité nejít přes hranice. Není totiž nic horšího, než dělat nějaký pohyb špatně a ublížit si u toho. Cvičení je prostě věda a člověk může udělat špatně i obyčejné sedy lehy.
Asi jako každému, tak i mně se někdy vůbec nechce do posilovny jít. Vždy ten stav ale překonám a trenér pak ze mě nějakou tu energii vydoluje, nakopne mě to a já odcházím domů s pocitem, že jsem zase o něco lepší a silnější. A hlavně, baví mě to.
Vrátím-li se tedy k tomu původnímu článku, který mě inspiroval, abych se vrátila ke cvičení v posilovně: 10 kilo jsem do Vánoc nezhubla, ale jinak jsem se cvičením velmi spokojená. Cítím se dobře, a to za to stojí!
Moudro na závěr
Nestyďte se jako jsem se v začátcích styděla já a běžte “zvednout nějaká ta železa”. Můžete jít klidně sami, ale doporučuji si na pár cvičení zajistit trenéra nebo kamaráda, který to s činkami umí.
V posilovně jsou si všichni rovni, všichni si tam cvičí to svoje. Nikoho nezajímá, jestli přijde cvičit někdo hubený či tlustý nebo jestli má tričko značkové či neznačkové. Všichni jsme v posilovně na jedné lodi. Děláme něco pro své zdraví, a to se počítá.
Jana Sixtová
Jana pracuje na ústředí VZP ČR v Praze v tiskovém oddělení. Říká o sobě, že je nadšenou sportovkyní, která ovšem někdy těžce hledá motivaci. Vyzkoušela celou řadu sportů a sportovních stylů, pravidelně chodí na kruhový trénink a HIIT (intenzivní intervalový trénink). Fandí cvičení s vlastní vahou a chůzi. Když jí to čas dovolí, vyráží na dlouhé turistické pochody. V létě jezdí na kole nebo in-line bruslích a také ráda běhá.
Zaměření: Sport, turistika