VZPruha: Do práce jedině na kole!

„Hele, Moni, nepřidáš se do našeho týmu?“ ozval se ve sluchátku dotaz, který mě na jaře zařadil do zlínského firemního týmu VZPruha v rámci výzvy Do práce na kole. „Proč ne?“ říkám si. Na kole jezdím do práce každý den, dokonce i v zimě, tak proč se nepřidat ke kolegům a podpořit tím dobrou věc.

Stačilo se zaregistrovat na www.dopracenakole.cz a zvolit, zda za startovné chci zaslat triko, nebo nákrčník. Akce začínala 1. května a trvala celý měsíc. Pravidla soutěže povolují jízdu „na kole, na koloběžce, vozíčku, pěšky nebo poklusem – tedy udržitelně a aktivně“. Trička měla moc hezký motiv letošního ročníku a padla opravdu všem. Bohužel jsem jej během května neužila ani jednou, protože teploty byly opravdu nízké a ráno se občas pohybovaly kolem 5 °C, jízdě v tričku tedy opravdu nepřály.

Měla jsem z týmu nejkratší trasu, jedna cesta měla 2 km hezky po rovné cyklostezce. Kolegyně Lenka musela šlápnout do pedálu více a dát každý den 6 km tam a zpět, přičemž cesta domů pro ni představovala hodně velké stoupání do kopce.

Hecování v rámci našeho pětičlenného týmu ovšem probíhalo bez ohledu na okolní teploty. Sledovali jsme si vzájemně najeté kilometry, úsporu CO₂ a také se upozorňovali na nezapsané kilometry. Jízdy si totiž každý sám zaznamenával do přehledné aplikace Do práce na kole. Každý člen viděl záznamy své i ostatních a souhrn najetých kilometrů i úsporu CO₂ oproti jízdě autem za celý tým.

Pořadí v týmu, které aplikace pravidelně aktualizuje, bylo graficky označováno medailemi. V průběhu jsme sledovali, jak medailové ikonky „přeskakovaly“ mezi účastníky. Vynese nás zrovna poslední jízda na medailové pozice? 

Během celé akce se ve městech zapojených do výzvy pořádaly různé doprovodné akce, jako např. Kafe na triko nebo Snídaně na triko. Kdo přijel v tričku v daný čas na stanovené místo, ten byl obdarován snídaní či kávou nebo zmrzlinou zdarma.

V květnu jsem odjela na kurz do Brna a na zastávce kolem mě prošla slečna v tričku Do práce na kole. Udělalo mi to radost: i v Brně, 100 km od Zlína, jsem se cítila jako „členka týmu“.  Jako někdo, kdo je součástí velké skupiny lidí, kterým není jedno, jaký dopad má mobilita na ekologii, a svým dílem, i když malým, přispívá k lepšímu ovzduší. 

A o tom vlastně celá výzva je. Jde o vyzvání co největšího počtu lidí, aby začali přemýšlet a měnit své chování ku prospěchu planety.  A protože v jednotě je síla, je fajn vidět, že se každý rok zapojí více a více lidí. Dobré věci spojují a pokud si někdo řekne, že jezdí do práce i bez výzvy, je to skvělé. Také jezdím do práce na kole celý rok, bez ohledu na nějaké vyhlašované akce. Ovšem musím přiznat, že zapojení do tohoto ročníku mě vrátilo do dětských let. Do období, kdy jste součástí táborových aktivit, jste členem družstva a při plnění soutěží a úkolů vládne mezi týmy zdravá rivalita.