Prodělal covid-19 i plicní embolii. Marcovi nejvíce chybělo trénování


22. 06. 2021

Přibližná doba čtení: 5 minut

Obrázek k článku

Přibližná doba čtení: 5 minut

Už se zase scházejí, ačkoli led v této roční době nenajdou. „Suchou přípravu si letos nějak více užíváme,“ líčí Michal Marc. Semifinalista sportovně-společenské akce Díky, trenére, hovoří o motivaci hokejového potěru černošických Tygrů. Jinak by na poslední měsíce nejraději zapomněl. Během pandemie prodělal nejen covid-19, ale i plicní embolii. Druhou chorobu přičítá nedostatku cvičení a zvýšenému stresu. Také proto s obavami pohlížel na vládní opatření, která dětem ze dne na den zakázala sportovat. „Po bitvě je sice každý generál, přesto si myslím, že byla unáhlená,“ vyzdvihuje Marc, jenž připravil pro projekt Díky za VZPruhu (Všeobecné zdravotní pojišťovny) pohybovou výzvu.

Je abstinent, nekuřák a sportovec, stejně si však v první vlně pandemie vyslechl nepříjemnou diagnózu – máte plicní embolii. „V zaměstnání jsme více pracovali na programech pro stát. Dělali jsme klidně čtrnáct hodin denně a všechny naše schůzky probíhaly online,“ vypravuje Marc. Celé dny seděl na židli a čelil tlaku. Tělo navyklé na pohyb zareagovalo po svém. „V noze se mi udělala krevní sraženina.“ Pak se sportoviště otevřela. „Začali jsme trénovat, a jak se žíly otřásaly a napínaly, tak se kus utrhl a proletěl srdcem do plic,“ popisuje kouč. Nikdy neměl problémy se srážením krve, přesto stačily prkotiny. „Tahle zkušenost mě poznamenala,“ přiznává. Znovu si potvrdil, jak je důležité sportování – u dětí obzvlášť.

Další nepříjemnou zkušeností byl pro Marce pozitivní covidový test. „Tuhle nemoc nechci vůbec podceňovat. Měl jsem sice lehčí příznaky, i tak jsem si týden užil své,“ říká. Na druhou stranu míní, že je v životě vždy něco za něco. „Tím, že jsme se chovali ohleduplně ke starým lidem, jsme odstřelili mladou generaci,“ nastiňuje. „Bavil jsem se o tom i s lékaři a jeden primář mi řekl, že jsme přidali dva a půl roku života osmdesátníkům, ovšem sebrali deset let dětem. To, že nesportovaly, pro ně bude mít fatální následky.“

Drsná slova? Marc má pro ně důvody. Přečetl prý studie, které ukazují, že se už i u malých dětí začínají projevovat problémy se srdcem. „Srdce je sval jako každý jiný. Když ho netrénujete, ochabuje. Pokud nepumpujete krev tělem, máte i slabší žíly,“ vypočítává trenér. Třeba nošení respirátorů v obchodech a MHD považuje za správné. „Ale zakázat trénování dětem, spoléhat se na to, že je rodiče sami donutí sportovat, bylo krátkozraké.“

Jen malé procento rodičů dnes své ratolesti vede systematicky ke sportu. „Tatínek či maminka přivezou dítě na trénink a po něm ho odvážejí domů. Už tehdy říkají, že sportuje,“ všímá si Marc. „My jsme lítali pořád venku, trénink byl jen doplňkem našeho pohybu,“ srovnává kouč. Zakázat kolektivní sportování bylo v jeho očích chybou. „Obezita dětí narostla, dopad na jejich psychiku byl veliký,“ sděluje a svůj názor rozvádí: „Dospělí si dokáží vysvětlit, že neuvidí kvůli covidu-19 nějakou dobu své rodiče a přátele, ovšem teenageři to bez sociálního kontaktu nezvládají.“

Nyní už se rozvolňuje a život se vrací téměř do normálu. Marc se okamžitě vrhl na studia. „Na FTVS se rozjela příprava trenérů. Mohu si prezenčně dodělat licenci B,“ raduje se. Už má po písemných zkouškách a v září na něj čeká závěr školení v podobě ústních. Diplom by mohl být náplastí na jeho malou bolístku – do finále Díky, trenére, se nedostal. „Jde o soutěž jako každou jinou. Dlouho hraji hokej a vím, že vítěz může být jen jeden. I kdybych skončil poslední, ostatním budu postup přát,“ zdůrazňuje. Den trenérů mládeže si ani tak nenechá ujít. „Určitě chci své kolegy podpořit, a proč to nepřiznat, taky od nich něco okoukat,“ dodává s úsměvem.