Radost, volnost a improvizace, taková je capoeira, líčí trenér Lukáš Novák


09. 08. 2021

Přibližná doba čtení: 6 minut

Obrázek k článku

Přibližná doba čtení: 6 minut

Nejen fotbalem živa jest Brazílie. Druhý nejpopulárnější sport v největším a nejlidnatějším státě Jižní Ameriky se nazývá capoeira. Umění, které v sobě kombinuje prvky boje, tance a akrobacie, má i v Česku zdatného popularizátora. Lukáš Novák vede už nějaký ten pátek tým Vem Camará Pardubice, a především vyhrál čtvrtý ročník sportovně-společenské akce Díky, trenére. „Vůbec jsem s tím nepočítal. Bylo pro mě ctí, že jsem se dostal do finále a mohl veřejnosti představit odvětví, které miluji,“ řekl tehdy Novák, jenž nyní pro projekt Díky za VZPruhu (Všeobecné zdravotní pojišťovny) připravil pohybovou výzvu.

Jestlipak víte, co je to capoeira? „Jde o brazilské bojové umění, které v sobě kombinuje prvky boje, tance a akrobacie. Doprovázená je původní hudbou,“ sděluje Lukáš Novák. Povolanějšího člověka byste v Česku těžko hledali, vždyť jde o vítěze sportovně-společenské akce Díky, trenére, z roku 2018. „Vůbec jsem s tím nepočítal. Bylo pro mě ctí, že jsem se dostal do finále a mohl široké veřejnosti představit odvětví, které miluji,“ řekl tehdy šéf týmu z Pardubic. Nyní se pouští opět do propagace, pro projekt Díky za VZPruhu (Všeobecné zdravotní pojišťovny) připravil pohybovou výzvu.

Na Brazilce nevypadáte. Jak jste se dostal ke capoeiře?

S bojovým sportem jsem začal už na základní škole v rámci juda. Na střední jsem zkoušel pro změnu aikido, a právě na něm jsem získal kontakt na člověka z Hradce Králové, který capoeiru cvičil. Spojili jsme se, začali trénovat, byli stále aktivnější, až jsme se připojili ke světové asociaci a založili klub.

Proč jste konvertoval od juda a aikida k málo známému odvětví?

Judo i aikido jsem cvičil v dětských a juniorských letech. Tréninky byly strohé, disciplína na nich se brala příliš vážně. Na capoeiře to bylo o něčem jiném. Atmosféra byla uvolněná. Poznal jsem spoustu trenérů juda i aikida, ale jakmile jsem se setkal s Brazilcem, který přijel učit capoeiru, byl jsem naprosto unesený. Radost, volnost a improvizace. Zdánlivě vše vypadá jako bezkontaktní sport, i když ke kontaktu dochází, není to o zápase – boji jeden proti druhému, ale o hru s tím druhým.

Dokázal byste capoeiru použít kontaktně?

Třeba na závodech ke kontaktu dochází – měl jsem vyhozené koleno, zlomené prsty, čtyři stehy nad okem... Těžko říct, jestli bych capoeiru dokázal použít na ulici. Pokud by byl někdo připravený na boj a já před ním začal dělat základní kroky, tak ho rozesměji a mám čas utéct. Taková by byla nejspíše moje taktika. (směje se)

Díval jsem se na videa. Napadlo mě, že ve vás musí být kus herce...

Jezdíme na vystoupení a musíme mít v sobě trochu exhibicionismu. Vždyť chceme před druhými dělat akrobacii, skákat salta... Zároveň tím nejlépe přilákáme publikum.

Co děti vlastně učíte? A v kolika letech by měly přijít na první trénink?

Bereme děti od pěti let. Nejmenší učíme základní pohyby formou hraní si na zvířátka, musejí vstřebat, že občas koukají na druhého hlavou dolů. Nenápadně přecházíme na základní akrobatické prvky – hvězdy, aby se dokázaly udržet na rukou. U starších navazujeme na naučené pozice a pohyby, protahujeme se, přidáme kopy. Starší zajímá buď akrobacie, nebo boj. Zkoušíme s nimi různé techniky.

Hlavou dolů... Základem je překonat strach?

Jde spíše o nezvyk. Přijde nám přirozené skrčit se a dát na zem celé dlaně. Strach tam samozřejmě je, nastupuje, když po dětech chceme přemety nebo salta.

Jak je odnaučujete strachu?

Překonat strach musí chtít capoeirista nikoli jeho trenér. Pokud je vidět, že se bojí, je třeba začít postupně. Bavme se třeba o saltu či přemetu. Zkoušíme nejprve výskoky, dopady na měkkou žíněnku, kotouly vzad… Je to jako u čehokoli jiného. Na kole někdo taky umí hned a někomu to trvá déle.

Capoeiru provází i hudební část. Může mezi vás chodit dobrý sportovec bez hudebního sluchu?

Capoeira je krásná v tom, že si v ní člověk najde, co má rád. Někdo je dobrý sportovec, ale hra na nástroje a zpívání mu nejde. Na druhou stranu šikovní umělci zvládají skvěle zpěv, nestydí se zpívat nahlas a hrát na nástroje, ale pohybu se musí učit déle a pomaleji. Ale pak jim to jde taky. Jedni se učí od druhých. Minimálně se o to pokoušejí. Správný capoeirista by měl zvládat všechno dohromady.

V době pandemie se nesmělo sportovat, zpívat a hlavně scházet. Jak jste to zvládali?

Na normálním tréninku se udělá kruh, hraje se na nástroje, zpívá se… Snažili jsme se situaci nějak přežít, cvičili jsme online, bez zpěvu a bez hry. Drhlo to. Naštěstí už se zase začínáme scházet a vše se vrací do normálu.

Kolik členů vašeho oddílu odpadlo?

Minulý rok jsme v základně měli okolo sedmdesáti členů, teď se jich vrátilo zhruba čtyřicet. Přesně to nemám spočítané, zatím jsme cvičili venku a neřešil jsem docházku. Jádro ovšem zůstalo stejné. Navíc se začínají vracet i dospělí. Zdá se mi, že si home office spletli s domácím vězením. (směje se) Postupně se určitě dáme dohromady a v září nastoupíme v plné síle.