Skateboarding bych nenazval sportem, spíš životním stylem, říká jeho průkopník Ivan Pelikán


08. 09. 2021

Přibližná doba čtení: 4 minuty

Obrázek k článku

Přibližná doba čtení: 4 minuty

Patří mezi zakladatele českého skateboardingu. Ivan Pelikán začal s tímto odvětvím v roce 1975, krátce po absolvování základní školy. A jezdí stále i s šesti křížky na krku. „Ze skejtu neslezu, dokud neskončím na prkně,“ říká s úsměvem Pelikán. Jízda na desce umístěné na čtyřech kolečkách se mu zaryla pod kůži. „Znamená pro mě pocit svobody a volnosti, kamarádství na celý život. Můžete být ztracení o půlnoci v cizím městě, místní skejťák vám dá najíst a ubytuje vás,“ zdůrazňuje matador pro projekt Všeobecné zdravotní pojišťovny Díky za VZPruhu.

Jak se začínalo v 70. letech se sportem, který v ČSSR vlastně nikdo neznal?

No, musíte ho vidět, jinak byste ho vynalezl. Skateboarding jsem zahlédl v časopise Stadion, kde jeho obrázek vyšel v rubrice kuriozita. Dodnes si ho pamatuji, byli na něm dva chlápci na něčem, co jsem identifikoval jako koloběžku bez řídítek. A jeli. To mě jako milovníka lyžování zaujalo a začal jsem se po tom pídit.

Co jste zjistil?

Dvě věci, že se jedná o skateboard a že se u nás nedá sehnat. To mě ovšem neodradilo.

A vydal jste se do dílny…

Ano, později jsme se dozvěděli, že jsme s kamarády postupovali úplně stejně jako v USA. Rozmontovali jsme kolečkové brusle, kolečka dali pod prkýnko a jezdili. Akorát to mělo zádrhel, spotřeba bruslí byla veliká, jejich kolečka nebyla dimenzovaná na váhu člověka. Proto jsme hledali další možnosti a materiály.

K čemu jste dospěli?

K ničemu. (směje se) Naštěstí si kamarád přivezl z Rakouska skutečný skateboard. Byl plastový, připomínal dnes populární panibordy. A druhá klika, nic mu neříkal, jezdil jsem na něm já.

Jaké to bylo, když jste se „v plné zbroji“ poprvé objevil venku?

Lidé koukali, otáčeli hlavy a asi si říkali, co to je. Ptali se a někteří se chtěli svést.

Jaké byly reakce, jen kladné, nebo se někomu nelíbila „západní novinka“?

Sportovní věci režimu nevadily. Do rozporu s komunistickou propagandou – zakazovaly se džíny, dlouhé vlasy – jsme se nikdy nedostali. Jediní, komu jsme vadili, byli dopraváci, jelikož jsme jezdili po silnicích.

Tedy padaly pokuty...

Občas, ale většinou nás jen vzali na stanici, udělali na nás bubáky a pustili. Na naši obranu: chodníky byly tehdy užší. Uháněli jsme sice v provozu, ale většinou v nočních hodinách, kdy jezdilo málo aut.

Jezdili jste všude nebo jste měli nějaká oblíbená místa?

To souviselo s místem bydliště. Potřebovali jsme svah. Osobně jsem začínal na Julisce na parkovišti vedle stadionu Dukly. V noci jsme jezdili i Evropskou, a nakonec jsme se všichni setkali pod strahovskými stadiony, kde byla krásná velká plocha. Nikdo na ní nebyl a nikomu jsme nevadili.

Vy jste ovšem šli dál a založili klub…

Pod Strahovem už nás bylo vážně dost. Chtěli jsme se prezentovat a setkávat se s lidmi z jiných měst. Pokud si pamatuji, tak první skateboardingový klub vznikl v Karlových Varech. Tam určitě proběhly premiérové závody. Proto, abychom se jich mohli zúčastnit, jsme museli být registrováni. Možnosti jsme měli dvě, buď skončit pod hlavičkou TJ, nebo SSM (Socialistický svaz mládeže). Tak vznikl TJ Helios.

Napadlo vás tehdy, kam až se skateboarding posune?

O tom jsme ani nepřemýšleli. Už vůbec by nás nenapadlo, že bychom se jednou dostali na olympiádu. Sám bych skateboarding nenazval sportem, spíš životním stylem.

Sledoval jste olympijské závody?

Nesledoval, ale nikomu to neberu. Kdo má výkonnost a chce vyhrávat, ať tam jede. Pro mě pravý skejťák vezme prkno a užívá si volnosti. Být sám sobě pánem, to mě vždy lákalo.