V několika klubech sportovci skončili. Trenérka Chromá si váží toho, že holky vytrvaly


26. 04. 2021

Přibližná doba čtení: 4 minuty

Obrázek k článku

Přibližná doba čtení: 4 minuty

Dlouhých 170 dnů se mladší, starší žákyně a dorostenky FBŠ Hattrick Brno nesetkaly. Konečně nastala ta chvíle, kdy mohly jít trénovat. „Bylo skvělé znovu vidět holky, jejich úsměvy a radost, že jsou spolu,“ popisuje emotivní okamžiky finalistka soutěže Díky, trenére Monika Chromá. „Domů jsem odcházela plná energie, šťastná... Bavila jsem se potom s děvčaty, lépe se jim spalo. Fyzické vytížení prostě potřebují,“ doplňuje 21letá florbalová koučka, která připravila pro projekt Díky za VZPruhu pohybovou výzvu.

Uplynulé měsíce byly pro trenéry mládeže mimořádně těžké. Jak jen udržet v dětech touhu hýbat se, nedopustit, aby se proměnily ve cvalíky? „Online tréninky probíhaly třikrát týdně. Fyzičku přes ně nenacvičíte, důležité bylo udržet řád,“ vysvětluje Chromá. Cvičit se mohla technika hole, kondice a teorie. Ani během ní však nezůstávaly adeptky hry s děravým míčkem pasivní. „Sledovaly rozbory zápasů. Staly se z nich i rozhodčí. Určovaly, jak se má situace odpískat. Občas přišlo na řadu překvapení, beseda s výjimečnou osobností, která ve florbale něco dokázala,“ sděluje trenérka.

Sama pozorovala, jak na její svěřenkyně odloučení doléhá. „Telefonovaly jsme si, psaly soukromě i ve skupině. Holky už byly otrávené. Chyběla jim sociální vazba, která je pro ně extrémně důležitá. Snažila jsem se předávat pozitivní náladu,“ uvádí Chromá, jež chtěla z pandemie „vytěžit maximum“. Považte: během roku zhubla 20 kilogramů. „Začala jsem na sobě pracovat už během první vlny koronaviru. Najednou jsem měla více času pro sebe. Chodila jsem běhat, cvičila jsem, lépe jsem se stravovala,“ líčí.

S takovým příkladem před očima nemohly ani mladé florbalistky „nakynout“. „Myslím, že si mého hubnutí ani nevšimly,“ durdí se naoko trenérka. To ona měla problém, některé z dívek poznat. „Žádná z nich neztloustla, což je zázrak. Musím je za to moc pochválit. Všechny ale vyrostly. Máme v týmu samé žirafy,“ usměje se. Ani k úbytku členek prý nedošlo. „Sama tomu nemůžu uvěřit. Máme obrovské štěstí, holky mezi sebou vytvořily skvělý kolektiv. Skončila jen jedna dívčina,“ pochvaluje si Chromá.

Kvůli nařízením vlády probíhají zatím tréninky pod širým nebem a v omezeném počtu dětí. To klade na trenéry zvýšené nároky. „Nejvíce se bojím počasí,“ přiznává koučka. „Máme vše nastavené tak, že pokud  moc neprší, tak trénujeme. Holky se dobře oblečou a zatnou zuby,“ oceňuje. Co ale dělat ve chvíli, kdy jich na trénink dorazí šedesát? „Rozdělily jsme je na skupiny, které se po 45 minutách střídaly. Respirátory si mohly sundat až na hřišti, rodiče na ně museli čekat mimo areál. Neustále se dezinfikovaly pomůcky.“

Nejhorší to snad bylo s dodržováním rozestupů. Klasický florbal pět na pět si v dnešní době ani venku zkrátka nezahrajete. „Holky mohly vytvořit dvojice, hrály jedna na jednu, absolvovat kondiční sprinty, navzájem si ‚kradly‘ míčky...“ vypočítává trenérka, které se kvůli střídání skupin protáhl čas strávený na hřišti na dvě a půl hodiny. „Na to teď nesmíme hledět. Rok bez sportu bude všem dětem ohromně chybět,“ uvědomuje si Chromá. „Musíme v nich znovu rozdmýchat lásku k florbalu. Vím o mnoha klubech, kde sportovci skončili. Vážím si toho, že naše holky vytrvaly, jsou šťastné a spokojené,“ dodává.