Každý rok – vždy 23. září – slavíme Mezinárodní den neslyšících. Tradice byla založena v roce 1958. Cílem je připomenout složitý život neslyšících lidí a pomoci jim.
Stále je co zlepšovat. Člověk se sluchovým handicapem každý den překonává spoustu překážek. Na úřadech, u lékařů, třeba při porodu či na policii… Představte si, že by neslyšící například potřeboval psychologa. Najít toho, který umí znakovou řeč, je obtížné. Lidé se sluchovým handicapem musí mít tlumočníka a ten není vždy k dispozici.
Naštěstí už jsou systémy, které komunikaci umožňují. S VZP může neslyšící hovořit přes tzv. tichou linku, tedy pomocí textového přepisu. Také aplikace Moje VZP je přizpůsobena neslyšícím.
23. září si připomínáme, že více takových vstřícných služeb by neslyšícím hodně pomohlo.
Video výše uvedeného textu ve znakovém jazyce připravila paní Markéta Zelená
Markéta Zelená pracuje jako odborná referentka správy registru v Hradci Králové. Pomáhá na klientském pracovišti VZP ČR neslyšícím a to formou komunikace ve znakovém jazyce. Může vysvětlit, jak se stát pojištěncem VZP ČR, co je k tomu potřeba, případně další informace. Ze zkušeností ví, že si neslyšící na klientském pracovišti VZP ČR velice váží přítomného fyzického tlumočníka v českém znakovém jazyce a ocenili by ho na všech úřadech, protože je pak jednání pro ně přirozené, bezstarostné a nedochází k žádným stresovým situacím jako např. při použití mobilu, kde může vypadnout signál nebo se nedaří navázat spojení.
Markéta v roce 2022 obdržela v Paspově sále v Praze cenu od Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel. Ocenění za přínos neslyšícím v Pardubickém kraji získala především za tlumočení a poradenství v oblasti sociálního a zdravotního systému, které poskytuje již 20 let, a to zcela zdarma. „Tuto práci dělám ráda, díky ní se mohu potkávat s řadou neslyšících v rámci celé ČR, objasnit jim výhody, které získají jako pojištěnci VZP a v neposlední řadě jim nabídnout i možnost přeregistrace do naší pojišťovny. Ocenění jsem ale získala i díky VZP ČR a kolegům, kteří mě podporují a pomáhají mi,“ říká Markéta, která umí vycítit, jaké informace neslyšící potřebují. Sama se totiž narodila jako jedna z nich.
| Desatero komunikace s neslyšícím pacientem za přítomnosti tlumočníka |
|---|
| 1. Člověk se sluchovým postižením má při komunikaci se zdravotníky právo na tlumočníka, pokud o to požádá. Tlumočení probíhá podle komunikační preference konkrétního klienta - překladem do znakového jazyka, převodem do znakované češtiny, písmem či artikulací. |
| 2. Při rozhovoru udržujeme oční kontakt přímo s neslyšícím člověkem, nikoliv s tlumočníkem. Neslyšící člověk ovšem musí sledovat tlumočení informací. Stojíme či sedíme tak, abychom za zády neměli světlo. |
| 3. Při rozhovoru s neslyšícím člověkem v přítomnosti tlumočníka oslovujeme přímo toho, s kým jednáme. Rozhovor je veden mezi slyšícím odborníkem a neslyšícím pacientem, tlumočník je pouze prostředníkem. Vyvarujeme se tendencím hovořit s tlumočníkem o neslyšícím člověku jako o objektu. Znamená to, že nikdy nepoužíváme úvodní fráze typu "Řekněte mu, že...", "Zeptejte se pána, jestli..." |
| 4. Naše komunikace probíhá s neslyšícím člověkem, nikoliv s tlumočníkem. Není správné mluvit nepřetržitě s tlumočníkem s tím, že ten to posléze neslyšícímu pacientovi nějak srozumitelně vysvětlí. Neslyšící účastník hovoru má právo na informace v plné kvalitě a v čase, kdy mu jsou určeny a ptát se průběžně na to, co ho zajímá. |
| 5. Ověřujeme si, zda neslyšící člověk dobře rozuměl. Průběžně žádáme pacienta, aby nám svými slovy sdělil, co nám rozuměl (nikdy se neptáme přímo, zda nám rozuměl). Ptáme se zásadně po každém důležitém sdělení. |
| 6. Tlumočník při tlumočení musí stát vždy vedle slyšící osoby. Neslyšící člověk potřebuje vidět nejen na tlumočníka, ale především na osobu, se kterou jedná. Vzdálíme-li se od tlumočníka, neslyšící člověk se obrací za námi a uniká mu tak část důležitých informací, které jsou pro něj v tu chvíli tlumočeny. |
| 7. Mluvíme svým obvyklým tempem. Tlumočník nás sám upozorní, bude-li třeba mluvu zpomalit. |
| 8. Na konci každého uceleného sdělení uděláme malou pauzu. Při tlumočení vždy dochází k malému časovému posunu. Tlumočník musí mít čas přijmout informaci, zpracovat ji a zprostředkovat. K tomuto zpoždění dochází i po přípravě tlumočníka na výkon, je to přirozeným jevem této činnosti. |
| 9. Dáme prostor neslyšícímu vstřebat informace, zeptat se na doplňující otázky. Chce-li se neslyšící člověk zeptat na doplňující informace, poskytněme mu k tomu čas. Na konci hovoru se ho sami zeptáme, zda potřebuje něco dalšího upřesnit. |
| 10. Při odchodu dejme neslyšícímu pacientovi písemné sdělení o jeho zdravotním stavu a o tom, co jsme projednávali. |