Moji přátelé chodili až do covidu každoročně pochod Praha–Prčice. Vždycky mě častovali historkami o tom, jak dlouho šli, o puchýřích a nezměrné únavě. Lákali mě, ať se taky někdy přidám. Jenže na 70 km dlouhý pochod jsem si nevěřila (a nevěřím dosud). Před třemi lety jsem se ale rozhodla s nimi absolvovat Brdskou padesátku, která se chodí druhou zářijovou sobotu.
„Hlavně si vezmi náplasti na puchýře, nebo si rovnou oblep prsty, a kup si nordic walkingové hole, s těma se ti půjde lépe. Běž v pěkně rozšlápnutých botách,“ poučovala mě kamarádka u piva, když jsme spřádaly plány na cestu. „Jo a nezapomeň ibalgin.“ Začala jsem se těšit na krásnou brdskou přírodu.
V den D jsme se brzy ráno sešli kamarádka, kamarád a já, vyzbrojena všemi nutnými a nenutnými prostředky (měla jsem i energetické gely, které jsem nesnědla a potom prošlé vyhodila) na Smíchovském nádraží a za chvíli jsme si to šinuli autobusem směr Mníšek pod Brdy, kde trasa začínala. Startovné, symbolických 100 Kč, jsme měli zaplacené předem, a tak jsme si jen vyzvedli mapu, památeční propisku, zapsali si čas našeho startu a vyrazili jsme.
Cesta utíkala docela dobře. Bavili jsme se o filmech a hláškách z filmů. První větší svačinovou přestávku jsme si udělali po 13 kilometrech na lavičkách v parku v Dobříši. To bylo velmi příjemné. Byl hezký zářijový den, člověk by se tu hned rozseděl. Ale přeci se nebudeme zbytečně zdržovat. Je to sice výlet, ale také závod.
Vyrazili jsme dál. Přiznám se, že nordic walkingové hole mi spíš překážely, než aby mi pomáhaly. Nejsem na ně zvyklá. Předala jsem je na chvíli kamarádovi. Tempo jsme si udržovali překvapivě docela dobré. Z Dobříše jsme vyrazili do krajiny. Oteplovalo se, a tak jsme shazovali zbytečné svršky. Šlo se pěkně v lese i po loukách. Brdská příroda mě opět okouzlila.
Další větší zastávku jsme si udělali na 23. kilometru u benzinové pumpy u Hostomic. To už bylo znát, že máme za sebou skoro polovinu trasy. Lehli jsme si do měkké trávy a odpočívali na sluníčku. Už se mi nic nechtělo. Do čeho jsem se to nechala uvrtat?! Ještě jednou tolik? Bože, pomoc! Kamarádka mi nabídla iontovou tabletu do pití. Dobře, když mi vlije energii do žil, proč ne.
Jdeme dál, chvíli i po silnici, ale provoz skoro žádný. Jeden starší bodrý muž nám nabídnul odvoz. To by byla paráda… To nejhorší nás totiž teprve čekalo, což jsem ještě nevěděla (při dalším ročníku jsem se na tuto část dobře psychicky připravila). Za vesničkou Malý Chlumec je sice mírný, ale poměrně nepříjemný a zdá se, že i nekonečný kopec. Díkybohu jsem i tuto překážku zdolala.
Zbývá 10 km, to dáme. Pochodujeme opět po asfaltové silnici, naštěstí bez aut. Bolela mě děsně chodidla. Přísahala bych, že mám najednou o dvě čísla menší boty. Au. „To dotáhneme až do konce, makáme.“ Naše debata už trošku vázla, docházela témata. Probírali jsme po těch 40 kilometrech hlavně jídlo…
Konečně Skalka nad Mníškem. Začalo se rychle smrákat a ochladilo se. Kapličky na křížové cestě byly osvícené a působily malebně. Jen ty nohy mě tak bolely, že si to člověk ani neužil. Byla tma, ale nechtěli jsme se zdržovat ani vytahováním baterek z batohů. Cestou ze Skalky do Mníšku jsem neviděla téměř nic. V civilizaci jsem popadla druhý dech. Kde je ta hospoda, pojmenovaná příznačně po Kájovi Maříkovi (literární hrdina, jehož autorka v Mníšku žila).? 500 metrů? Uf… došli jsme! Poslední, ale došli. Zaplavil mě neskutečný pocit úlevy a hrdosti, že jsem to nevzdala!
Dali jsme si cílové pivo a teplou polévku. Cvak, foto s diplomem, ať přátelé na sociálních sítích koukají, jaký jsem bourák. A že jsme byli poslední, nikdo vědět nemusí, to se na diplomu nepíše.
Radost z úspěchu podpořila moji účast na dalších túrách a často i s lepšími výsledky.
Pro všechny chodce-začátečníky bych dodala: než vyrazíte na desítky kilometrů dlouhý pochod, naplánujte si napřed kratší výlety, abyste si důkladně připravili nohy a prošlápli boty. Pokud vás zaujala právě Brdská padesátka, doporučuji začít s přípravou už teď. V září pak zvládnete pochod levou zadní.
Vše o Brdské padesátce najdete na webu https://www.brdska50.cz/.
Jana Sixtová
Jana pracuje na ústředí VZP ČR v Praze v tiskovém oddělení. Říká o sobě, že je nadšenou sportovkyní, která ovšem někdy těžce hledá motivaci. Vyzkoušela celou řadu sportů a sportovních stylů, pravidelně chodí na kruhový trénink a HIIT (intenzivní intervalový trénink). Fandí cvičení s vlastní vahou a chůzi. Když jí to čas dovolí, vyráží na dlouhé turistické pochody. V létě jezdí na kole nebo in-line bruslích a také ráda běhá.
Zaměření: Sport, turistika