Na trasu 56. ročníku slavného pochodu jsme vyrazily v sobotu 20. května 2023 velmi brzy ráno vlakem z Hlavního nádraží v Praze. Naše „chodecké“ duo si zvolilo zlatou střední cestu, tedy trasu o délce 35 kilometrů z Olbramovic do Prčic.
Už začátek cesty byl trochu dobrodružný, protože jedna polovina týmu – Lenka – z nejasných příčin přiběhla na poslední chvíli. Vlak už skoro lízal odjezdovou zatáčku, ale naštěstí se Kačka ukázala jako parťák do nepohody. Držela otevřené dveře, a dokonce natáhla i pomocnou ruku, a tak Lenka do vlaku doslova vběhla.
Vagony byly narvané k prasknutí a prodírat se na naše místenkou označená sedadla mezi lidmi, kteří porůznu seděli na zemi v uličkách, mačkali se na sebe, hulákali nebo dělali, že neslyší, připomínalo útěk ze třetí třídy při potápění Titanicu.
Využily jsme proto naší superschopnosti, tj. asertivity, kterou posilujeme každý pracovní den na pozicích referentek, a na svá místa jsme tak zdárně dorazily. Byla však obsazena dvěma vetřelci, které jsme nemilosrdně vyexpedovaly. Místenky jsou při těchto akcích pádným argumentem i trumfem.
Zhruba po čtyřiceti pěti minutách jízdy jsme dorazily na start naší trasy – do Olbramovic v okrese Benešov. Hned na nádraží se vyzvedávaly mapy na základě QR kódu z předchozí online registrace. Součástí map byla i stránka s obdélníčky, do kterých všichni účastníci pochodu dostávají na kontrolních místech razítka, aby bylo jasné, že trasu skutečně absolvovali. Váš obličej i ramena spálená od slunce ze všech světových stran, vaše nohy dopletené vysílením a celková dehydratace organismu – tak to pořád jako důkaz úspěšného pochodu nestačí.
Přesně v 7:56 zapínáme aplikaci „Cvičení“ na chytrých hodinkách a vyrážíme společně s dalšími pochodníky (tj. účastníky dálkového pochodu) na trasu Olbramovice–Prčice. Počasí je na výšlap „hraniční“. Teplota se ráno pohybovala kolem třinácti stupňů, ale odpoledne bylo až 24 °C.
Trasa z Olbramovic vede částečně po silnici, příjemně stinnými cestičkami v lese či po loukách s panoramaty, dokonce i po kamenech přes říčku, kolem rybníků a také polí se žlutavou řepkou. Celkově se střídá mírné převýšení s mírným klesáním. Až na pár extrémů.
Pamatuji si dva. Asi po hodině putování se nám do cesty „postavil“ lesní kopeček, který nebyl nikterak příjemný, ale nakonec nám jen zvednul tep a dechovou frekvenci. Na rozdíl od sestupu z jiného kopce, který bylo nutné sejít přibližně dvě hodiny od cíle. Ten mi kromě tepu a dechu trochu zvedal i mandle a svíral půlky. Ano, začala krize, která trvala v různé intenzitě až do cíle. Ukázalo se, že naše těla už nejsou nejmladší a mě sužovala bolest kolen, zatímco Katku bolest kyčlí a zad.
I přes tyto osobní krize, se kterými jsme už obě bojovaly o samotě, protože po dvou hodinách společného pochodu jsme každá následovala své vlastní tempo, se vše zvládlo a do cíle „Sedlec-Prčice“ jsme nakonec dorazily obě dvě v celku, jen každá s jiným časem. Považuji za štěstí, že i se stejným počtem nachozených kilometrů, protože občas trasa nebyla z mého pohledu dostatečně značená – nebo možná bývala, ale asi zafoukal vítr a značení bylo fuč.
Tradiční plastovou botičku jako památku na pochod, tentokrát v oranžové barvě, a Horalku na doplnění energie jsme si vyzvedly na náměstí v Prčicích. Kromě cíle se zde nacházela i spousta stánků s rychlým či pomalým občerstvením nebo se zcela jinou nabídkou zboží. Nechyběly ani stánky s různými aktivitami partnerů jako například fotokoutek Horalek.
Příští rok, pokud nám to kolena, kyčle a záda dovolí, se budeme těšit na pochod další. Do té doby plánujeme poctivě trénovat a minimálně už v září se můžeme potkat v rámci akce Teribear.
Tak tedy všem pochodníkům, pochodnicím a zdraví zdar a V Září Pochodujeme na Teribearu!
PS: Letošního pochodu Praha-Prčice se zúčastnilo 21 760 pochodníků.
Autoři:
Kateřina Zelinková, odborná referentka marketingu a služeb pro klienty ve VZP ČR
Lenka Kupková, odborná referentka marketingu a služeb pro klienty ve VZP ČR