Kdysi jsem bývala vášnivou a dalo by se říct i dobrou in-line bruslařkou. Pamatuji si, jak jsem dostala k Vánocům své první in-line brusle. Bylo mi devět a našla jsem je u rodičů v ložnici pár dní před Štědrým dnem, to mi ale na radosti u stromečku neubralo. Byly tmavě tyrkysové se třpytkami. Pak jsem měla další a další.
Je to pár let, co jsem se přistěhovala do Prahy do domu nedaleko pěkné cyklostezky bez žádných záludností. Je to krásná rovinka, kde se dá najezdit na in-line bruslích dost kilometrů. A tak jsem začala jezdit. Byla to paráda. Občas tam bylo přeplněno, ale to mi nevadilo. Kličkovala jsem mezi běžci a maminkami s kočárky. Bez chráničů, samozřejmě. Jsem přeci frajerka a umím to. Navíc mě chrániče na kolenou vadí, škrtí a potím se pod nimi. A téměř nikdo tady s nimi nejezdil.
Jednoho krásného letního podvečera, budou to tak čtyři roky zpět, jsem se rozhodla, že si půjdu alespoň na chvíli zabruslit. Cyklostezka byla skoro prázdná, sem tam nějaký běžec. Tak jsem to rozjela, nemusela jsem se vyhýbat nikomu, prostě nádhera. Na přerušované čáře jsem začala dělat slalom. A to byl ten kámen úrazu. Asi jsem zaškobrtla a šlo to ráz na ráz.
Nevím přesně co se stalo, ale najednou jsem se ocitla v plotě, který lemuje zahrádku u cyklostezky. Kdyby to byl jen ten plastový plot kolem dvorku, dopadlo by to dobře. Ale on měl i podezdívku, do které jsem to v rychlosti napálila kolenem a svalila jsem se na zem. A tak jsem tam chvíli ležela a přemýšlela, co mě všechno bolí. Pomalu jsem se začala sbírat a kontrolovala jsem ztráty. Předloktí odřené, ale nic hrozného. Ovšem to koleno bolelo jako čert. Opatrně jsem odrhnula tříčtvrteční kalhoty (které to kupodivu vydržely) a koleno se najednou začalo vybarvovat krví. Byla jsem asi kilometr od domova, jízdu zpět jsem radši už neriskovala. Brusle jsem sundala a bosa jsem se dobelhala s odhrnutou nohavicí domů. Bolestí mi tekly slzy. Doma jsem si sedla v koupelně na vanu, koleno osprchovala, vydezinfikovala a přemýšlela, co budu dělat. Strašně to bolelo. Na bolest jsem dost citlivá, dokonce jsem přemýšlela, že si zavolám sanitku. Není vzácností, že si lidé volají sanitku, když je něco bolí, přičemž běžného lékaře za celou dobu nevyhledali. Posádky však mohou chybět jinde, kde je jich opravdu potřeba.
Nakonec jsem to zvládla s domácí lékárničkou, přežila jsem. Koleno bylo jen hodně naražené a dost hluboko sedřené, což se sice časem zahojilo, nicméně mám na tento karambol památku dodnes, růžový flek. Ten mi pokaždé připomíná, jak jsem byla hloupá, že jsme si nevzala chrániče, alespoň na ta kolena!
Dlouho dobu jsem pak nestála na bruslích. Jednou jsem to tedy zkoušela, ale po pár metrech jsem je z roztřesených nohou sundala. Strašně jsem se bála. Nicméně jsem se znovu odhodlala a pár kilometrů jsem ujela. Podotýkám, že jsem si vzala i mnou opovrhované chrániče. Nejsem si tak jistá jako dřív, tak jezdím pomalu a z každé nerovnosti na trase mám hrůzu, ale nějak to zvládám. Doufám, že se to ale někdy zlomí a já zase budu bruslit ráda.
Takže buďte chytřejší než já a pořiďte si chrániče, předejdete takovým nepříjemnostem. Nenechte si kazit život zraněním. A samozřejmě jezděte tak, jak jen to vaše dovednosti umožňují.
Sportu zdar!
Jana Sixtová
Jana pracuje na ústředí VZP ČR v Praze v tiskovém oddělení. Říká o sobě, že je nadšenou sportovkyní, která ovšem někdy těžce hledá motivaci. Vyzkoušela celou řadu sportů a sportovních stylů, pravidelně chodí na kruhový trénink a HIIT (intenzivní intervalový trénink). Fandí cvičení s vlastní vahou a chůzi. Když jí to čas dovolí, vyráží na dlouhé turistické pochody. V létě jezdí na kole nebo in-line bruslích a také ráda běhá.
Zaměření: Sport, turistika